Kost, Plakánek a Kostka
Hrad Kost a Údolím Plakánků
Nejprve jsme po vydatném občerstvení a bujarém přivítání se jako výprava japonských turistů (bylo nás prostě moc), z venku okoukli hrad Kost, ukázali si místo hradních lázní, kde kromě očisty těla docházelo jistě i k laškování s lazebnicemi aneb z toho důvodu si myslím, ze byl objekt lázniček mimo hrad, aby nešťastná hradní paní nedohlédla a nedoslechla, na to usilovné „drhnutí" těl.
Od Kosti jsme se vydali ke skalnímu obydlí slepé Barky. Ač to zvenčí nevypadalo, Barčino obydlí bylo vcelku prostorné s několika seknicemi s komínem odkouřeným krbem, komorou, i chlívkem pro kozy s vlastním vstupem. Barčino obydlí zaniklo někdy v roce 1911, neboť slepá Barka skonala kolem roku 1910 v kosmonoské nemocnici. Od Barky jsme zašli k místu zaniklé osady Zájezd, jenž se tyčila nahoře na skále. Ze zaniklé osady zbyla jen dole pod skálou vytesaná studna, z níž pomocí na skále zbudovaného rumpálu Zajezďáci čerpali vodu. Existence osady je uváděna již od 15.stol. a její konec v polovině 19. století. K jejímu opuštění přispěla nešťastná událost, zřícení malého děvčátka ze skály. Od osady Zájezd jsme se vrátili kolem Kosti do ústí potoka Plakánku a kousek za ním jsme pátrali po zbytcích skalního stavení nad malým rybníčkem kousek od krásně upraveného pramene. Pověst praví, že údolí je pojmenováno od věčně uslzených očí uhlířů, kteří zde v údolí pálili uhlí v milířích. Jedna uhlířská rodina se jmenovala Plakálkovi/Plakálkovi a údajně bydleli v 17.stol ve výše zmíněném obydlí. Druhá méně poetická pověst praví, že se údolí jmenuje dle mlýna Pelánek..Od Plakánků jsme údolím pokračovali k jeskyni Žižkova stáj - uměle vytesaný skalní výtvor, ve tvaru kvádru, kde měl Žižka při obléhání Kosti údajně parkovat koně, výzkum nic takového nepotvrdil. No a od Žižkovy stáje je to jen kousek k rybníku Obora na jehož břehu se nachází „Druidí jeskyně“ oficiálně zvaná Knobloch-Skálova. V jeskyni byly nalezeny dvě mísy, vykroužené na hrnčířském kruhu (jedna celá a druhá skoro celá), patřící do keltského období a jaké bylo překvapení archeologů, když zjistili, že do jeskyně - na balvan u vchodu proniká paprsek slunce o jarní a podzimní rovnodennosti. Nalézti tuto Druidí jeskyni nám dalo zabrat a museli jsme kvůli tomu oběhnouti celý rybník Obora, zpátky se už některým z nás nechtělo stejnou cestou a tak došlo k překonávání vtokové bažinky. Takže i líná skupinka výletníků, která místo výpadu za druidí jeskyní se oddávala na hrázi Cimrmanem připravené laskomině - tláče s octem a cibulí byla obveselena bahnivým mužem ….
Od druidí jeskyně nás už čekal jen výstup od studánky Roubenka k mohylám na protějším svahu hradiště Poráň. Mohylky už byly za ta léta (asi tak 1300) „rozteklé“, přesto ještě patrné, patřily pravděpodobně slovanskému obyvatelstvu, jenž osídlilo protější hradiště (obvyklý slovansky zvyk pohřbívat své mrtvé za vodou). K mé nelibosti se Pehta pokoušel bodáním turistické hůlky do vrcholku mohyly a výkřikem „Karle, vstávej!“ probudit dávno mrtvé (a to jsme si o slovanských márach, morousech, upírech a upjericách cestou k mohylám povídali, ó hrůzo). No a pak už jsme se vydali údolím Veseckého Plakánku pod hradištěm Poráň. Toto výjimečně přírodně opevněné hradiště osídlil prokazatelně Lid popelnicových polí, pak neobydlené spinkalo až do příchodu Slovanů a s nimi zažilo tu největší slávu. Přímo v hradišti se však nenacházel zdroj vody a tak obyvatele museli skalními průrvami a pak úžlabinami pro vodu dolů do údolí. Tu nejpříhodnější cestu si upravili a do skály vytesali několik schůdků, no a ty my jsme nalezli, pravda lety ošlapané, lety obroušené, skoro nepatrné a opepřili si jejich výstup zážitkem létajícího psa, který s naší mohutnou pomocí nakonec dobil hradiště Poráň. Zde se naše výprava vlastně rozdělila, neboť Dorotka v šátku se ještě necítila na takové dobrodružství a volným krokem se nesla údolím k zaniklému Veseckému mlýnu. Dobyvatelé hradiště Poráň zatím prošli požárem zaniklým valem (našla jsem žárem spečenou hrudku hlíny) s bránou a příkopem a polem si to nesli k onomu mlýnu. Po svezení se po zadku dolů několika lůmky na pískovec objevili….. Kostku! Zde se strhlo dobrodružství nevídaného rozsahu, které vyústilo v založení kešu. A to nás tak pohltilo, že se už letmo počalo stmívat a tak jsme pak okoukli zbytky mlýna, zásek pro mlýnské kolo, vedení náhonu a pak už šup, přes Vesec, s krásně zachovalou středověkou architekturou, přes trosky Semtínské lípy zpátky na Kost, a zmrzlí na kost, jsme se rozehřívali stravou a tekutinami v místním hotelu. No a za hluboké tmy už jen návrat do současnosti a domů do postýlek.