Vzlet a pád pana B...
Jak znám kamarády, tak to asi měli vymyšlené schválně tak, že dárek který jsem od nich dostal na podzim k narozeninám jsem si mohl užít až na jaře protože v zimě se tandemové seskoky neprovozují a tak jsem se na skákací den mohl těšit celého půl roku.
A jaké to vlastně bylo? Po formalitách na recepci, kdy jsem podepsal jakési prohlášení a po tom, kdy jsem se navlékl do kombinézy se mě ujal Honza. Uvítání zvládl jedinou větou: „sejdem se u knajpy“, tak jsme se tam sešli. Podle zhlédnutého videa jsem tušil jak asi by mohl seskok probíhat, ale toto tušení samozřejmě neobsahovalo informace o přetížení v jednotlivých fázích výletu nahoru a dolů, ale k tomu se postupně dostanu. Honza mě otypoval na zákazníka se kterým by nemusely být problémy a tak jsme pozemní nácvik vystoupení z letadla i přistání zvládli během pár vteřin a v zápětí jsme se uvelebili v letadle.
Po chvíli se letadlo zaplnilo skokuchtivími jedinci. My tandemáři jsme měli místa na sedačkách rozmístěných po stranách letadla jako v metru, ale někteří sólisti, kteří si přišli skočit sami pro radost, seděli i na podlaze. Po nezbytných fórech typu: „nevíš jestli už vyměnili ty motory“ nebo „tady je ta dráha hrozně krátká“ a „s jedním motorem to asi nedáme“, přišel pilot a nastartoval. První překvapení s přetížením na mě čekalo hned na začátku startovací dráhy, člověk sedící bokem v rozjíždějícím se letadle vnímá zrychlování tohoto letadla úplně jinak, než ti, co setí v putyce a lejou do sebe pivo. Potom, co jsme se rozjeli a odlepili od země jsme pomalu stoupali nahoru. Možná slovo „pomalu“ nevyskytuje správně událost při které se letadlo asi za 20 minut ocitne o 4 kilometry výš (velký dopravní letadlo to stihne rychleji).
A pak to vlastně teprve celé začalo. Honza si mě k sobě přivázal a zařadili jsme se do fronty u dveří. Nejdřív nás opustili ti, co jsou na letišti jako doma a skáčou si jen tak pro zábavu. Pak došlo i na nás obyčejné klienty paraškoly. Kousek přede dveřmi jsem podle instrukcí zakopl nohy a Honza mě vynesl ven z letadla, ani jsem nestačil vymyslet, že je to třeba vysoko. Mají to zmáknuté tak, že to člověk nemá čas zkoumat. Následujících 8 vteřin je lepších než 10 minut na horské dráze, zrychlování volným pádem až na 200 km/h se musí zažít, to nejde vyprávět. Zhoupnutí při otevření padáku o 2,5 km níž už by se popisovat dalo, ale pro změnu by to bez předchozího zážitku nedávalo moc smysl. Následoval pohodový let na padáku při kterém jsme si s Honzou i popovídali o tom, co je z této výšky vidět – Kolín, Poděbrady, Praha ale i Krkonoše. Na Honzu asi přišla žízeň nebo co a tak jsme dvakrát urychlili sestup výživnou spirálou. Snídaně zůstala uvnitř a tak nemusela kombinéza ani padák po hladkém přistání do pračky, ale jen na ramínko a do balírny.
Náznak toho, jaké to bylo lze vidět na http://youtu.be/pm8Gb_3Dn2g