Zápisky z křoví, díl čtvrtý
Hola, hola, tam opět e-mailista Pehta.
Poté co jsem odeslal svou poslední obsáhlou zprávu jsem se rychle převlékl, do batohu vložil tři 1,5 litrové lahve s vodou a nějaké housky a jablka která jsem si odnesl od snídaně v kapsách kalhot. Snídal jsem docela bohatýrsky, ale s ohledem na plánovaný cyklovýlet jsem si dal pouze jedno volské oko a dávku opékané slaniny a klobásek jsem snížil asi na polovinu obvyklé porce. Zato jsem poprvé zařadil nějaké to obilí, votruby a jiné suché krmivo pro křečky a koně smíchané s jogurtem a mlékem. Také jsem si prozřetelně vzal na snídani kalhoty s hodně velkými kapsami abych si proviantu na cestu vzal dostatek bo jsem očekával, že cesta bude dlouhá a nelehká. No nyní s odstupem mohu konstatovat, že byla hlavně INTENZIVNÍ.
Hned před hotelem má svoji živnost místní půjčovatel kol. Kola jsou zde i přes noc (svázaná řetězy) a oficiálně se začínají půjčovat v 9:00. A skutečně v 9:17 přijíždí majitel, na vozíku za autem má ještě asi 10 dalších kol. Mezitím co je skládá, se mnou diskutuje. Vybrat si prý můžu cokoliv kromě tandemu a prvních dvou kol, protože ty už má někdo zarezervované. Na horotandemu by se mě samotnému asi jelo dost blbě, ale ty první dvě kola mne docela mrzej, protože jsem si je včera večer vyhlédl. Ne snad, že by byla ostatní nějaká jiná - všechno jsou to TREKy střední třídy, ale mají největší rám - ty zbylá jsou pro mne docela krátká. Po chvilce přehrabování mezi stojany však nacházíme ještě jedno kolo s velkým rámem, projíždím se asi třikrát sem a tam po přístavu a rozhoduji se pro zápůjčku.
A na jak dlouho ho chcete: "na hodinu či dvě?", táže se ten dobrý muž. "Na celý den"."Jak na celý den?"."No píšete tady v ceníku že půjčujete na hodinu, dvě, půlden, den a týden tak bych chtěl celý den, chci se projet dál po ostrově". "A kam chcete jet?" "No do Sobry a tak..." (Ve skutečnosti chci až do vesnice Korita, Sobra je asi ve 2/3 trasy tam, ale nevybavuji si zrovna jméno vesnice a nepřijde mi to jako podstatná informace k zápůjčce). "Ale vždyť je strašně vedro. V Sobře není nic moc zajímavého. Jeďte maximálně do Babina Polje, tam je aspoň Odysseova jeskyně a pak si sjeďte přes Blato do Kozarici k moři, nazpátek můžete terénem, namaluji Vám to tady do infomapky. A užijete si to dost - na podzim se tady jezdí poloviční triatlon, obeplavávají támhle ten ostrov a pak jedou 2x do Babino Polje a běžej... A všichni ti profíci vždycky říkaj, jak je to kolo tady strašně náročný - pořád dokopce a skopce, nikde žádná rovina" mele zatímco do info letáčku maluje cosi propiskou. "A já tu stojím každý den jen do sedmi večer, do té doby potřebuju to kolo zpátky".
"To je v pohodě, já mám od sedmi v hotelu večeři" odpovídám mu rozverně, upravuji si výšku sedla a půjčuji si imbus a šroubováček k doladění chodu přehazovačky a dotažení představce. "Vy asi na kole jezdíte často, že?" pozoruje chlapík moje počínání. "No trochu jezdím, ročně něco přes 5000 km, ale letos jsem tomu zatím moc nedal - jenom něco kolem tisíce" odpovídám mu. "Tisíc!, to já najezdím za rok o málo víc, ale autem" kroutí hlavou. Tak tady máte tu mapu a tady je telefon na mě, kdybyste třeba píchl nebo měl nějaký jiný problém s kolem, tak zavolejte a já za Váma pošlu někoho na pomoc s autem říká. Následně ode mne přebírá peníze a loučíme se (kupodivu mne to kolo půjčil jen na základě toho že jsem výpůjčku zaplatil - nezajímal ho žádný doklad totožnosti, nechtěl zálohu... Docela mne to překvapilo).
V 9:40 konečně vyrážím. Už jsem sice chtěl být dávno na cestě, ale tady v Křovácku si tak nějak zvyknete, že čas je jenom relativní a s výjimkou otvírací doby státních úřadů a jízdních řádů letadel, mezinárodních autobusů a trajektů jsou všechny časové údaje pouze přibližné. Hned od hotelu začíná mírné stoupání a následuje docela táhlý sjezd. Ho, ho, ho, to mě to ale sviští raduji se. Hned po sjezdu hlásí značka 7% stoupání na dalších 600 metrů. Vyjíždím na prostřední tác a největší kolečko a raduji se jak mě to jde. V následujícím sjezdu ustupují stromy dále od silnice a začínám zjišťovat že fouká vítr a jak už to bývá, tak fouká proti. To už ale vjíždím do Polače, odkud v neděli odpoledne pojede loď, kterou se na druhý týden křováckého pobytu přesunu do Dubrovniku. Stavím a v místním infocentru zjišťuji zda lze zakoupit lodní lístek předem (nelze..), v kolik to pojede (mělo by v 16:55), zda v neděli jezdí ostrovní autobus který nemá nikde vyvěšen jízdní řád (nejezdí...) a nechávám si ukázat místní podrobnou mapu ostrova. Poté co zjišťuji, že na mapě je stejný obrázek jako na všech infocedulích, se rozhoduji že 30 tchořů lze utratit lépe a mapu koupit odmítám. Prohlížím si ještě místní pamětihodnost - římský palác a jak jinak než do kopce proti větru opouštím přístav. Žbrdek je dlouhý, táhlý, značka dole uváděla 12% sklon. Je šílený vedro stromy jsou již daleko od silnice a na ní není žádný stín. S úlevou dosahuji cílové rovinky na vrcholu stoupání, jedu asi 200 metrů po rovině a očekávám sjezd za blížící se zatáčkou. Hned za zatáčkou mne značka informuje o tom, že následujících 800 metrů bude sklon 16%, ale nahoru. Okamžitě řadím na kašpárka a začíná mě docházet, že to asi bude těžší než jsem si představoval (Malá odbočka na vysvětlenou - místní mapy jsou takové ty stínované obrázky které vrstevnice nemají a mapa co mám v GPS sice nějaké vrstevnice má, ale přesnost a podrobnost rozhodně není její silná stránka. Dopředu zjistit profil trati je tedynemožné, nějakou představu si člověk sice udělá z předchozích pěších výletů, ale realita je věc druhá).
Je čím dál větší vedro, kopce do 7% nepovažuji za kopce a vítám je jako příjemné odlehčení a ve sjezdech s menším sklonem musím proti větru šlapat. Přesto ci cestu užívám - krajina a výhledy jsou naprosto úchvatné, říkám si, že až mě jednou dojdou ty dovolené zdarma, nemuselo by být špatné jet sem na dovolenou s takovou tou kololodí, kdy člověka ráno vysaděj z lodi na jednom konci ostrova a večer ho na druhém konci zase naložej a přes noc popovezou dál. Míjím Blatno a po krátkém výšvihu sjíždím do Babina Polje a dále do Sobry - úchvatný dlouhý sjezd mě kazí jen představa že odpoledne to budu muset naopak vyjet nazpátek. Je půl dvanácté a průměrných 15 km za hodinu vypadá na to jak žbrdkovaté to doteď bylo, jako docela dobrý výkon, podle mých propočtů všechno stíhám s dostatečnou rezervou.
Vedro a žbrdky si ale vyžádaly i docela dost sil, všechny dobroty co jsem si ráno nabral při snídani jsem už snědl. Asi 200 metrů od silnice vidím mezi domky pekarnicu. Super, až pojedu zpět, tak se tam stavím a koupím si burek s masem a burek se sýrem, raduji se a začínám stoupat směr Prožura, Maranoviči a Korita, kde je ta bláznivá virtuální kešu - můj dnešní cíl. Vedro a stoupání jsou niž nesnesitelné, občas se u cesty objeví strom a v jeho stínu pak pokaždé stavím, piju a nabírám morál k pokračování v cestě. Prakticky všechny kopce už jedu na kašpárka, hlava mě vypla a do rytmu šlapání se mě v ní honí jen jakási mantra: "Raz, dva, tři, čtyři a raz, dva tři, čtyři a ..."
Kolem 12:40 dojíždím ke kešu. Jde o kostelík/kapli Sveti Ilije z 16. století. Stojí na skále vysoko nad vesnicí Korita. A cesta k němu vede z průsmyku, kterým prochází silnice ze Sobry. Na začátku cestičky stojí druhý stejně starý kostelík zasvěcený Sv. Marii a u něj je jakýsi představený altán, kde ve stínu schovávám kolo a vyrážím nahoru. Zjišťuji potřebné informace pro zalogování kešky a vracím se ke kolu do stínu. Začínám mít trochu hlad, ale vyhodnocuji Korita v údolí pode mnou za příliš malou vesnici, aby tam byl obchod a volím jistější návštěvu pekarnice u Sobry. Po asi 20 minutovém odpočinku opouštím pohodlí stínu a vyrážím zpět. Cesta do Sobry příjemně ubíhá - klesání převažuje nad stoupáním a čas mám stále dobrý. Přijíždím k místu odkud jsem zahlédl pekarnicu a odbočuji k ní. Zavřeno, polední siesta otevřeno bude až zase v 17:00. Podle infomapičky by zde měl být ještě nějaký minimarket a informační kancelář. Kancelář nacházím také zavřenou a zjišťuji, že minimarket tu sice je, ale otevře až v 16:30. Místní konoba má jenom příšerně drahé ryby, mušle a krevety s humrama v milionech různých úprav. No co, hlad holt bude muset počkat do Babina Polje, to je místní největší díra a tam si určitě jídlo opatřím.
Do Babina Polje je to bohužel zhruba 12-15 km a pořád nahoru. Slunce praží jako šílený a vítr, který by mě teď měl pomáhat do zad, najednou přestal. Oči mám plné potu, nic jiného než kašpárka neřadím a stavím u každého stromu. Zhruba v půli stoupání mě dochází voda. "Raz, dva, tři, čtyři a raz, dva, tři, čtyři a..." honí se mě neustále hlavou a nohy se mechanicky otáčejí. Abych se vyhnul největšímu stoupání odbočuji na v mapičce i GPS malovanou vedlejší silnici. Kousek na začátku vede dokonce lesem. Stoupání je mírnější, občas i klesám, pak zase stoupám a traverzuji po vrstevnici. "Silnice" je šotolino kamenité koryto, do kterého by v čechách nevjel ani traktor. Přesto občas potkám značku přikazující jet maximálně 20 km rychlostí. Propukám v bláznivý smích z této absurdity. Místní tady asi občas i jezdí, soudě podle odložených aut po cestě (Tady se totiž auta likvidují tak, že když už ho nepotřebujete, jednoduše odstraníte poznávací značku, motor a jiné věci co se dají zpeněžit vymontujete a zbytek odvezete někam kde je "silnice" tak široká že to nepřekáží v průjezdu. Pak pro jistotu ještě rozmlátíte okna a je hotovo).
Pokaždé, když cesta zamíří dolů k moři, vyrojí se v mých očích "slzy štěstí" - tu výšku budu muset za chvíli zase nabrat. Je vedro, šílený vedro, občas mě napadá vypustit kolo, hodit ho do škarpy a zavolat chlapíkovi, že mám defekt ať pro mne přijede... Po nekonečně dlouhé době, se na obzoru vynořují domky, cesta se na posledních 20 metrů mění na asfaltku a já vyjíždím na hlavní ostrovní silnici v Babine Polji. U silnice sedí asi 100 letá stařenka a prodává med (je teda pekelně drahej - chce 55 tchořů, tj. zhruba 200 kč, za skleničku od přesnídávky).
Táži se jí na obchod a dozvídám se o siestě, do otevření zbývá dle informace ještě hodina. Nahlížím do mapky a ptám se na místní atrakci - Odysseovu jeskyni. Je to 20 minut pěšky odsud, zahnete hned první ulicí doleva. Rozhoduji se pro návštěvu jeskyně abych ukrátil čas do otevření obchodu. Bez jídla a hlavně bez vody by pokračování v cestě bylo šílenství.
Znalý Křováčtiny a Křováckých reálií vím, že ulice nemusí být nutně jen to co ulicí nazýváme my - může to být v podstatě jakákaliv cesta. Ostatně na levé straně od silnice nestojí ani jeden dům u kterého by ulice v našem pojetí mohla být. Navštěvuji proto dvě nebo tři zahrady a sady, než se trefím na tu správnou stezku mezi stromy a kamennými zídkami širokou tak, že dva lidé jdoucí proti sobě, mají problém s vyhybáním. Stezka je překvapivě značena modrými a červenými puntíky a šipkami, po chvíli ústí na širokou polňačku. Opět nasedám na kolo a sleduji šipky a za chvíli dojíždím na parkoviště (udusanej plac mezi zahradami s jednou popelnici a jednou směrovkou k jeskyni). Vjíždím na betonový chodníček a po něm dojíždím až téměř k jeskyni (nedal jsem akorát závěrečné schody dolů).
Jeskyně je v podstatě hluboká díra ve skále (vypadající trochu jako propast), obehnaná plotem aby dolů nikdo nespadl, na dně se nachází 2 rozpadlé loďky a pak už jen voda - jeskyně je totiž tunelem spojená s mořem. Na dno se dá sejít dobrodružnou skorolezeckou cestou a to si nemůžu nechat ujít. Občas si připadám jako kamzík, ale po nějaké době dosahuji dna a potkávám živého Odyssea (no pokud to nebyl on, tak jeho vnuk určitě). Domorodec nosí vodu děravým kbelíkem do bordelem zaplněné bárky. Ptám se ho jestli s tím chce pomoc o on mě směsicí angličtiny, němčiny, polštiny a chorvatštiny říká, že čeká na poláka, s kterým pojede kontrolovat sítě a ať čekám. Říkám že mu pomůžu (na dně je příjemný chládek a jsem tak splavenej že do vody se hned vrhnout nechci). Říká ať čekám na poláka a pomůžu mu dostat loď na vodu. Ptám se jak mu můžu pomoct. "čekám na poláka a pojedeme kontrolovat sítě, pomož mi s lodí a čekej" "Rád Vám pomůžu, co mám dělat?" "Čekám na poláka..."
Po chvíli nesmyslné komunikace dědek šahá do batohu co má opodál, vytahuje naslouchadlo a ptá se jestli rozumím chorvatsky. Komunikace dostává smysl - zjišťuji, že mu v jugoslávské válce bouchl granát blízko u hlavy, nic ho sice netrefilo, ale částečně ohluchl (jeho manželka mě později s mrkáním oka říká, že ztratil nejen sluch ale i rozum). Domlouváme se, že mu pomůžu dostat loď na vodu. Začínám tedy vynášet klacky, prkna a jiný bordel z loďky (má ho tam naházený proto aby mu loďku nekradli. Už třikrát se to prý stalo a kdyby někoho viděl, bude po něm ze shora házet kamení dokud ho nezabije... ) a pokládat kusy kulatiny na zem aby jsme loďku mohli došoupat k vodě. Děda schovává naslouchadlo a komunikace se opět stává zábavnou.
Po chvíli shora doráží jeho manželka. Zjišťuji že polák je ve skutečnosti polka, která bydlí u sousedů a povezou ji na výlet k sítím a pastím na langusty, kraby a jinou havěť co mají nalíčené kdesi na moři. Polka se bojí slézt na dno propasti a proto na ně prý čeká na druhé straně tunelu kam se dá sejít po skalním chodníčku od vrcholu. Také říká, že za svůj dlouhý život sjezdila na moři a po ostrově co se dalo a je ochotna uvěřit mnohým věcem, ale že by v téhle hrozné díře někdy žil Odysseus pokládá za nemožné, ledy by prý byl úplný blázen...
Začínáme šoupat loďku po kládách k vodě, dědek s babkou na sebe pokřikují každý něco jiného a vzájemně se ujišťují o tom, kdo je větší blbec. Na předposlední kulatině odkud lze loďku již pohodlně strčit do vody toho necháváme a děda loďku přivazuje ke kruhu co zde má pro tento případ zabetonovaný. Dochází mně proč nosil tím děravým kbelíkem do loďky vodu - lehá si totiž na zem a kouká po dně kudy z loďky voda vytéká. Tato místa pak opravuje papírovými ubrousky a přelepováním náplastí. Babka mě děkuje za pomoc a říká, ať za odměnu jedu s nima, že mě daj nějaké ryby a langustu jestli bude v pasti. S díky nabídku odmítám (přece jenom se nechci s loďkou potopit a mám na ryby alergii). Vrhám se do vody, proplavu tunelem na druhou stranu a zpět. Na druhé straně je u vstupu do jeskyně docela vysoká skála z které místní odvážlivci skáčí do moře, trošku mne mrzí že už mě fakt začíná tlačit čas a nemůžu si zaskákat s nima.
Dojíždím k obchodu v Babino Polje a zjišťuji, že siesta ještě neskončila a hned tak neskončí bo je obchod na týden zavřený. To je dost problém, jídlo bych ještě oželel ale nutně potřebuji vodu. Zkouším zvonit na několik okolních domů, ale nikdo není doma - všichni asi skáčou u jeskyně do moře. Na začátku vesnice je kemp, zkusím štěstí ještě tam chytám se posledního stébla naděje.
V kempu je bar a minimarket, obojí však otevírá až v šest večer. Zahlédnu jakéhosi člověka a vrhám se k němu. Ptám se ho zda je možné kdekoliv koupit něco k jídlu a získat vodu. Odkazuje mne na bar a obchod. "Ale ten je teď zavřený" zoufale vysvětluji co jsem dnes už všechno na kole projel a v jaké jsem blbé situaci. OK s obchodem ti nepomůžu, ale máš štěstí - pojď se napít do baru, já jsem totiž číšník dí ten dobrý muž a skutečně otevírá bar mimo provozní dobu (v Křovácku neuvěřitelný zázrak).
Kupuju si velké pivo a lahev vody, číšník by mě prý dolil i mé prázdné lahve ale tvrdí, že voda v kempu není napojená na místní vodovod a není pitná. Vychutnávám si pivo v chládku baru, ale je čas vyrazit zpět do té pekelné výhně, zdolat další žbrdky. Duševní matra se změnila, už žádné "Raz, dva, tři, čtyři.." už si vystačím jen s "Raz, dva, raz...". Krajinu okolo už moc nevnímám - ráno jsem si vytipoval spoustu krásných míst, která by v odpoledním světle měla být hezky nasvícená pro focení, ale mně je to teď úplně jedno. Myšlenka na vypuštění kola a telefonát pronajímateli je zoufale lákavá. Vyhlížím každý další strom a trošku stínu k odpočinku a napití se. Konečně dojíždím k místu kde by podle čmáranice propiskou v mapce měla být možnost odbočit ze silnice a v závěru sjet dolů k jezerům a vyhnout se tak části kopců přede mnou. Cesta by měla opět chvílema vést i lesem. Nálada se mě zlepšuje. Cesta je sice delší a kvalitou mnohem horší, ale skutečně vede občas lesem a zvlnění není tak strašné. Všímám si žbrdku na kterém jsem v úterý nalezl cache, a když vyjedu za zatáčku a v dáli zahlédnu Soline opět mé oči zalijí slzy, tentokrát však opravdu štěstí. Po zhruba 20 minutách skutečně sjíždím na asfaltku lemující břehy Velkého jezera. Hned jak vidím místo s vhodným vlezem do vody odstavuji kolo, sundavám sandály a oblečený se vrhám do jezera (stejnak mám vše propocené tak, že z nasáklého oblečení pot doslova odkapává). Zchlazení vodou je tak skvělé, že ani nevím jak to popsat. Cesta podél jezer zpět do hotelu je už sranda. U Babina Polje jsem při pěších výletech objevil švestku, nyní se na ni vrhám a všechny švestky v mém dosahu trhám a pojídám. V 18:45 vracím chlapíkovi kolo, ukazuji mu na GPS statistiku výletu a hrdině vykládám jak to bylo skvělé a že jsem lehce unavenej. Chlapík říká že v Koritech taky jednou byl, ale autem a že to bylo strašně daleko. Nechává si ode mne zakreslit do mapičky nějaké nové zkratky co jsem objevil a plácá mne po zádech. Opakuje při tom slovo, které nevím co znamená, ale večer si ve slovníčku zjišťuji že to slovo je "blázen".
Na pokoji lezu oblečen do sprchy a zalévám se studenou vodou, po asi 20 minutách jdu večeřet. Chvíli ICQuju s mamuchou, posílám na pandoru flashnews a deset minut na to upadám na pokoji do hlubokého spánku.
Co říci závěrem cyklistického dobrodružství? Že to bude intenzivní jsem tušil, ale že to bude takhle intenzivní mne hodně překvapilo. Opět jsem zjistil, že dno na které se lze při sportovní aktivitě dostat mám hlouběji než jsem si myslel. Nebýt takové vedro a mít více vody a jídla bylo by to celé v pohodě, takhle byla závěrečná třetina čirým utrpením. Pochopil jsem proč profesionální Ironmani tvrdí o místní cyklotrati to, co o ní tvrdí a souhlasím s nimi - je to krásná, ale šíleně náročná trať (oni ji navíc jedou dvoukolově). Kdyby mě ráno vyhodila v Pomeně loď na břeh a večer někde u Saplunary zase nabrala, byl by to skvěle strávený den. Cache není na nejvyšším vrcholku, dva nejvyšší jsem pouze ze sedel, kterými vedla cesta viděl a na jejich zdolávání zvysoka seru (stačí, že na třetím nejvyšším jsem byl v úterý pro cache). Na silnicích je zde bezpečno - za celý den jsem potkal maximálně 30 aut z nichž většina byla z půjčovny a řídili je ohleduplní cizinci. Jediný problém jsem měl s černou audi s ostravskou poznávací značkou, která mne málem srazila v zatáčce jednoho stoupání (to mělo následnou dohru na vrcholu žbrdku, kde se na vyhlídce osádka tvořená dvěma páry mladých (asi 25ti letých) čechů fotografovala na památku. Oba mladíci byli tělnatější plešouni ověšení zlatými řetězi, v autě dunělo techno a když jsem k nim dojížděl jeden zvolal "Hele to je ten debil cos ho málem sestřelil, že bych se na to nevysral v tomhle vedru jezdit na kole". "Abyste se měsíc vysrat nemohli vy debilové" říkám jim na pozdrav a ani nečekám na jejich reakci a mířím z kopce dolů. Když mě pak dole už velkým obloukem míjejí z okénka se vysunuje ruka s vztyčeným prostředníkem. Holt vlastnictví audi je v Čechách tutová diagnóza). Dalším zjištěním je fakt, že nejen déšť může úspěšně maskovat Vaše slzy, kombinace žbrdků, vedra a z Vás se řinoucího potu funguje stejně spolehlivě.
Tož tak, to bylo moje cyklodobrodružství, mějte se všichni fajn a o víkendu si třeba vyjeďte na kolo :-)
---