Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisky z křoví, díl první

Hola, hola, tam e-mailista Pehta…

…tak jsem zdárně dorazil do Křovácka. I když nebyli by to Křováci aby nepřipravili nějakou tu zábavu pro zpestření cesty. To bylo tak:

Včera ráno jsem v Praze kolem půl sedmé vstal, lehce posnídal a vyrazil směr letiště. Naplánoval jsem si to tak abych tam tak v 8:30 byl a zbytečně dlouho tam nešaškoval. Cesta MHD probíhala celkem v pohodě, jediným zpestřením byl v 7:50 telefonát od paní z cestovky která rozdávala na letišti letenky jestli dorazím. Ujistil jsem ji že dorazím bo jsem právě v metru na Hradčanské a pokud vím tak letadlo letí v 9:45 tak nevím v čem je problém. Paní mě odvětila že všichni ostatní už prý na letišti jsou, tak ji to prý znervóznilo. No tenhle zvyk trávit na letišti půl dne před odletem nějak nechápu…
Protože Sky Europe loni zkrachovali a Křovák airlines přestali do Prahy létat, létá se od letoška z ČSA. To je vcelku pohoda, dokonce i nějaká snaha o občerstvení na palubě proběhla. Pravda lehce zmražený šáteček z listového těsta plněný jakousi hmotou, kterou vyrábějící chemička pravděpodobně deklaruje jako malinový džem není nijak velký luxus, ale v porovnání s dusivým sendvičem od Křováků a ničím od Skyjů je to jednoznačný vítěz. Odletěli jsme přesně na čas, kousek za Prahou proletěli mrakem nahoru, pak to s náma párkrát hodilo tak že i letuška se skácela k zemi, mraky se protrhaly a já mohl z okénka pozorovat matičku zemi pod námi. Celé trojsedadlo jsem měl pro sebe, bo letadlo bylo poloprázdné (pro manažersky vzdělané lidi opravuji na poloplné) – krize je docela vidět.
V Dubrovniku jsme dosedli také dle předpokladů, řekl bych že ze všech letů měl tenhle pilot nejměkčí přistání. Poprvé jsme přistávali z opačné strany, tak jsem si prohlédl i kousek země za letištěm který jsem ještě neznal. V rozmezí cca 10 minut přistála další 4 letadla, takže na místním letišti byl docela šrumec. Zde se poprvé projevil fakt že jsem zpět v Křovácku – člověk by řekl, že přistane-li více letadel najednou, bude dobrý nápad otevřít z cca 10 celních přepážek více než 2, ale to by musel používat mozek. No ale ti celníci co neseděli za přepážkou a stáli v prostoru za přepážkami kde diskutovali bůhví o čem se alespoň očividně dobře bavili.
Po projití přepážkou jsem se již jen musel probít napříč tradiční frontou na záchod (nevím čím to je že 70% všech lidí hned jak se letadlo odlepí od země začne tvořit frontu na záchod a pokračují v tom i po přistání) a zjistit na který ze všech dvou zavazadlových pásů budou vyvržena naše zavazadla. Křováci nezklamali a všechna 4 letadla poslali na jeden, ten druhý pás tam maj asi pro ozdobu. Díky tomu že jsem se nezapojil do záchodové fronty jsem se dostal k pásu dost blízko, a tak když po 25 minutách konečně začala zavazadla vyjíždět ukořistil jsem svůj batoh a prodral se z haly ven.
Delegátka mě přivítala, podivila se že jsem jí nějakej povědomej, a když jí došlo kdo jsem, sdělila mně, že jsem si letos opět vybral k pobytu místa která jsou pro ni moc z ruky a tak se „bohužel“ nepotkáme. Poté mě sdělila, že mě budou transportovat busem číslo 8 na kterém je velikej nápis Korčula. Bus jsem našel hned, pocvičil s řidičem trochu křovácké konverzace. Řekl že budu vystupovat jako první a vyhradil mě samostatný prostor na batoh aby mně ho ostatní rekreanti nezaházeli a dal se dobře vyndat. Usadil jsem se v busu, bo venku bylo docela teplo a jal se čekat na odjezd. Po půl hodině dorazila delegátka, přepočítala nás cca 7 čechů a sdělila, že se čeká ještě na nějaké anglány z jiné cestovky kterejm furt nevyjel kufr, ale že za chvíli pojedem. Pak řekla, že cesta na Korčulu bude trvat cca 3 hodiny a něco na převoz lodí – někteří začli omdlívat, ještě že nejedu na Korčulu. S tím se s námi rozloučila, nasedla do svého služebního auto co parkovalo vedle a odjela na inspekci po místních hotelech. Po dalších 20 minutách přišel nějakej divnej chlap a začal anglicky cosi vykřikovat o tom, že se pojede červeným autobusem. Všichni angličani spořádaně přestoupili. Po dalších 10 minutách přišel znova a zeptal se zda nerozumíme anglicky. Křovácky jsem mu řekl, že anglicky rozumím. On na to anglicky, že přece říkal že se pojede červeným busem. Já na to, že jsem to slyšel a co je mě po tom. On na to, že je řidič toho busu, já na to, že já jsem Pehta. Po výměně dalších informací vyplynulo že tenhle řidič jede ještě o kus dál než ten náš, ale stejnou cestou a tak se s tím naším dohodli že nás vezme všechny a ušetří tak naftu. Zavazadla nám už prý všechny přenesli. Takže jsme si všichni přesedli do červeného busu. Zbytek českého osazenstva projevil obdiv nad mými komunikačními schopnostmi a děkoval mi jak jsem celou záležitost vyřídil s tím, že oni nerozuměli ani slovo a nechápou co se děje. Skromně jsem odmítl díky a řekl jim, že na to si zvyknou bo jsou v křovácku – jakási postarší dáma se začla modlit.
Na rozdíl od původního busu červenému busu nějak blbla klimatizace a tak jsme měli cestu zpestřenou vzdušnými skotskými střiky, bo nás střídavě ofukoval proud horkého a studeného vzduchu. Řidič za jizdy zvládal troubit na každé druhé auto či bus, telefonovat a psát esemesky i na dvou telefonech současně a řídit při tom bus kolenama. No raději jsem se připoutal a pozorovali jsme s Mišánkem krajinu kolem.
Po necelých dvou hodinách zastavil na křižovatce v horách a zařval do busu Mljet. Pochopil jsem, že asi budu vystupovat, jen mě nebylo jasné jak si sem pro mě přijede ta loď když nevidím ani moře, ani Trstenik odkud měla loď vyjíždět. Ale se mnou se odhodlal vystoupit ještě jeden anglický pár, tak jsem si řekl, že to nějak dopadne. Řidič otevřel kufry, vyházel nasraně vše ven, bo můj batoh byl samozřejmě až úplně vzadu vespod, naházel zbytek zase dovnitř a řekl že 5 minut sem pro nás přijede minibus, bo velký autobus dolu do přístavu neprojede. Pak zatroubil a odjel.
Až na to, že zde nebyl jediný stín a na přímém slunci bylo docela horko, jsme tu půlhodinku čekání s angličany strávili docela příjemnou konverzací. To že místo minibusu přijela otřískaná černá  alfa romeo bez klimatizace a s malým kufrem takže měli část bagáže angličani vzadu na sedačce mezi sebou nás už nijak nerozhodilo. Jak jsme posléze zjistili, řidič měl i minibus, ale dole v přístavu mu ho ostatní křováci obestavěli svými auty tak, že nemohl odjet. Konečně jsme byli u moře a zaslíbený ostrov Mljet viděli v dáli na obzoru. Vysoukali jsme se z alfy, řidič nám řekl, že loď přijede za 10 minut. Našel jsem si židli ve stínu na terase zavřené kavárny a skutečně – za hoďku a čtvrt přijela loď a přepravila nás na ostrov. A tak jsem krátce před pátou odpolední konečně získal klíče od pokoje – HURÁ!!

To je prozatím vše – jdu snídat, Inko o tom jak to zde vypadá zašlu snad večer


---