Zápisky z křoví, díl sedmý
Hola, hola, přináším Vám aktuality o dění v Křoví...
V úterý jsem vstal časně, abych byl na snídani hned v 7:00 bo jsem plánoval výlet lodí na ostrov Lopud. Posnídal jsem vydatně (to kdyby se mě na lodi třeba neudělalo úplně dobře, aby z toho ryby taky něco měly), pobalil věci a se zhruba půl hodinovou časovou rezervou vyrazil směr přístav. Jenže ouha, na recepci při odevzdávání klíčů mne recepční žádá jestli bych byl ochoten se dnes přestěhovat do jednolůžkového pokoje, bo se jim už uvolnil a do toho co teď obývám by potřebovali nastěhovat ty lidi co právě stojí na recepci. "OK, není problém, kam se mám tedy přestěhovat?". "To nemusíte hned, stačí tak za dvě hodiny..." "Ale já pospíchám do přístavu na loď a vrátím se až večer" "No víte, my už ten Váš nový pokoj sice máme, ale ta Portugalka co tam bydlela doteď tam má ještě kufry a není tam uklizeno". "To nevadí, já si jenom hodím své věci do skříně a uklidit můžete potom."
Následovala akce Kulový blesk při které nebohá Portugalka uprostřed snídaně běžela naházet ještě nějaké věci ze skříně do kufru, já do té skříně průběžně nosil své věci a mezi námi nesmyslně pobíhala pokojská, snažila se nám vysavačem podrazit nohy a vůbec tak nějak simulovat úklid. Stěhoval jsem se jen do sousedního pokoje z 221 do 220, ale zatímco v 221 by se dalo tančit jak je velký, tak 220 je těsný i když jsem tu jen já s mišánkem, takže 3 lidé a vysavač byla vskutku zajímavá situace.
Z časové rezervy tedy po proběhlé akci nezbylo nic a já s asi 5 minutovým skluzem oproti propočtenému času přesunu vyrazil do přístavu. Při stěhování jsem se natolik rozcvičil, že jsem do přístavu dorazil za polovinu obvyklé doby a kupodivu se mě podařilo ihned bez problémů zakoupit zpáteční lístek na Lopud. Zbyla mně tudíž chvíle času a tak jsem zašel skouknout sousední rybí trh. Zážitek to byl velký, proti tomu smradu jsou mnohé pražské podchody a zákoutí parfumeriemi světových značek.
Cestou z trhu zpět do přístavu jsem procházel okolo loďky, kterou jsem na Lopud jel před 5ti lety - tenkrát to byl takový ten jednodenní výlet, kdy Vás vozej po moři, přistanete na 3 ostrovech kde na každém máte na hodinu rozchod, ugrilujou Vám na lodi makrelu, nalejvají zteplalé hnusné víno které předtím vzadu z krabic přelili do džbánků, párkrát někde zastavěj aby jste se vykoupali a do toho Vám z repráků nad hlavama řve nějaká ta folklórní námořnická píseň. U lodi postávalo asi 30 zájemců o plavbu a stejnej chlapík jako před těmi 5ti lety na mne volá: "Haló můj drahý příteli, pojeďte s námi dnes na cestu po 3 ostrovech, že jste to Vy dám Vám dnes 30% slevu. "Nejsem žádnej tvůj drahej přítel a nikam s tebou nepojedu. Jel jsem s tebou už před 5ti lety - taky jsi mi dal 30% slevu a tvrdil jsi že jako jediný dokážeš zařídit, že se na Šipanu podíváme do té pevnosti protože se znáš s jejím novým majitelem. Když jsme pak na Šipan dojeli, tak jsi chvíli mlátil na vrata a když se nic nestalo dostali jsme na hodinu rozchod a pak bez návštěvy pevnosti odjeli. Slibuješ to i letos?" odvětil jsem chlapíkovi. Asi to sliboval, bo zhruba polovina lidí z fronty odešla ke konkurenčním lodím a chlapík se tvářil dost kysele. Holt boží mlýny melou pomalu, ale jistě...
Nalodění na loď Postira, která obstarává spojení s Lopudem proběhlo v obvyklém křováckém duchu - jakmile byl kapitánem vydán pokyn k umožnění nástupu, vrhl se dav na loď a začal nelítostný boj o místa k sezení na horní palubě pod sluneční plachtou. Pohodlně jsem se usadil na kraj lodi k zábradlí do druhé řady za onou sluneční plachtou, bo jsem se nechtěl účastnit bitky a navíc jsem vzhledem k poloze slunce a směru naší plavby předpokládal, že až se rozjedeme, budu z toho místa mít krásný rozhled a plachta ač nebude nade mnou, bude na toto místo vrhat stín. Zase jsem měl pravdu :-) S obvyklým 15 minutovým zpožděním jsme odrazili od břehu, loď se otočila do správného směru a já si krásně užil hodinovou plavbu ve stínu se super výhledem na ubíhající pobřeží.
Od mé poslední návštěvy se toho na ostrově mnoho nezměnilo, stále je zde spoustu rozpadajících se stavení, klášter se stále opravuje (ale zvenčí jsem nepostřehl jedinou změnu) jen místní park/botanická zahrada je o trošku upravenější a méně zpustlý. Také je v něm kešu - STF měsíc a půl po publikaci není v křovácku nic překvapivého. Zhruba půl dne jsem chodil po ostrově, prohlížel ruiny starých kostelíků, navštívil zříceninu pevnosti a nakonec jsem se vyvalil na druhou písečnou pláž ostrova Šunj, která je na druhé straně od přístavu a jediné vesnice na ostrově. Na ostrově jsou zakázané automobily (ona tu teda vlastně taky není žádná silnice - jen široká nábřežní promenáda a jakási panelka vedoucí právě na Šunj a k hřbitovu co je na kopci nad pláží, všechny uličky jsou jinak široké zhruba tak pro kolo a je v nich spousta schodů bo jsou všechny do kopce) a jedním z místních zdrojů obživy je tedy vození turistů na Šunj takovými golfovými vozíky upravenými pro převoz asi 8mi lidí. (No ve skutečnosti se dá vzdálenost mezi vesnicí a pláží ujít za 20 minut a to jsem mezi tím ještě našel a zalogoval druhou ostrovní kešu). Pláž písečná, což je tady vzácnost a tak je narvaná k prasknutí lehátkama a slunečníkama za poplatek. Všude mraky lidí, dva plážové bary vyřvávají do okolí populární melodie a ve vodě díky tomu množství lidí docela bordel. Našel jsem si koutek na kamenité nudistické části a šel se ochladit do moře. Ledva vylezu přichází k šutrům jakási dvojice očividně hledající místo kde nejsou lehátka za které by se muselo platit. "Pozri Karol tých ľudí-že sa nehambí takto celý nazí tuná na verejnosti" dí ona k svému partnerovi. "No jestli to nebude tím, že tady je nudistická část" odpovídám paní na pozdrav ve snaze aby byla informovaná. Paní zrudla a s omluvou začla couvat zpět k lehátkům. "Ale můžete se tu koupat klidně i v plavkách, tady se to tak nebere" říkám jí a ukazuji, že na kamenech i na lehátkách na tomto kraji pláže leží směs oblečených i neoblečených lidí. Paní a Karol si s díky rozkládají ručníky o 3 šutry dál a já si večer můžu vymodřit čtvereček za dobrý skutek.
Cestou zpět do přístavu jsem nalezl fík na kterém bylo 6 fíků ve stadiu již poživatelné zralosti, tak jsem je tedy sežral. Loď přijela s 20 minutovým skluzem a nalodění bylo ještě hororovější než ráno - nakonec jsem naštěstí urval místo na zádi mezi několika rodinkama francouzů s malými dětmi. Děti byli bohužel po celém dni unavené a hladové, takže jakmile začlo jedno brečet přidala se ihned i všechna ostatní a tak ta hodina cesty zpět byla docela náročná.
Večeři jsem stíhal jen taktak, ale spořádal jsem svou obvyklou porci talířků a po krátké komunikaci s mamuchou po ICQ zamířil do postele bo jsem byl vcelku unaven. Cestou do pokoje jsem si všiml, že ruská omladina rozjíždí večírek u hotelového bazénu (naštěstí mám okno na druhou stranu) a pokoj 216 si prostřednictvím hotelové služby objednal šampaňské a nějaké občerstvení.
Dnes ráno cestou na snídani jsem chvíli pozoroval jak hbití mravenci a jiní broučci roznáší zbytky občerstvení které nedojedené odložili obyvatelé pokoje 216 někdy v noci před dveře. Pohled na polonahou ruskou slečnu spící na lehátku vedle pozvraceného oblečení u bazénu také nepatří ke každodenním zážitkům. Posnídal jsem a vyrazil loďkou na ostrov Lokrum beachovat. Beachování je náročné (ale to jsem Vám již psal), ale protože většinu času mezi otáčecími signály mobilu a plaváním v moři prospím, nepřináší tato činnost mnoho podnětů a zážitků které by stály za zaznamenání. Snad jen jedno poučení - pokud Vám na nudistické pláži někdo nabízí že Vám namaže krémem záda, dobře se zamyslete nad svojí a jeho sexuální orientací. (Tentokrát se neopírám o svůj osobní zážitek, ale mám pocit, že mladík o 4 šutry vedle byl dnes nemile překvapen s kým se to při mazání zad seznámil...) Po příjezdu do hotelu jsem zjistil, že dnes bude Dalmatinská večeře - teda ne, že budeme jíst dalmatiny, ani nebudeme večeřet v bílých černěpuntikovaných převlecích, ale bude panák rakyje s fíkem, speciality místní kuchyně a k tomu bude hudební doprovod. Někdy to bývá docela fajn (jednou hrála fakt moc pěkně nějaká slečna na violoncelo), dnes bohužel přišlo místní pánské folklórní trio. Starší generaci Rusů rakyje zachutnala a poručili si několik lahví donést k večeři. S postupem doby a vzrůstajícím objemem zkonzumované rakyje začali objevovat shodu mezi místním folklórem a jejich častuškami a počali doprovázet folklórní trio zpěvem svých vlastních textů (většinou jim tedy ani moc neseděla melodie, ale ani s tím si hlavu nedělali).Poté co si jedna z Rusek přehrnula na svůj talíř kompletně celý tác s nakrájeným pršutem, určeným k ochutnávání pro celý hotel, a doprovodila to slovy "Eta salama očeň charošaja" došlo manažeru restaurace, že zásobit Rusy takovým množstvím rakyje asi nebyl nejlepší nápad. No máme 22:00, před hodinou měla večeře oficiálně skončit, folklórní trio právě opustilo hotel, ale ruský večírek v podání starých se na terase restaurace teprve rozjíždí... Ještě že mám okno na druhou stranu!
Hola, hola
