Zápisky z křoví, díl šestý
Hola, hola, tam zpravodaj v Křoví
Sobotní dopoledne celé prochcalo a probouřilo, ale protože tu nemají Zákopčaníka, předpověď na odpoledne jim nevyšla a tak jsem od 13:00 již opět poctivě a tvrdě beachoval u Malého jezera. Beachování je docela složitá věc - člověk si musí natáhnout ručník na nějakej velkej kámen tak aby na něj svítilo sluníčko a moc ho to netlačilo, pak se musí včas mazat krémem na opalování (zadek radši 2x a o tom jaké harakiri je namazat si sám záda se snad ani nebudu rozepisovat) a otáčet se (přistoupil jsem k tomu vědecky bo se bojím abych třeba neusnul, což se mě stává, a nepřipálil se a tak se mažu a otáčím v pravidelných intervalech, které jistím buzením na mobilu - holt žádnej amatérskej beaching...). Mimo to je dobré občas sebou plácnout do vody (teplé 28 stupňů) a trošku si zaplavat a zašnorchlovat. Po večeři mě Zombiin tatík pozval na pivo a projevil lítost, že už musí jet domů a že se mnou nemůžou pokračovat do Dubrovniku. Lítost projevila i Zombie - dost mne to překvapilo, pak ale dodala, že kdyby jeli se mnou do Dubrovniku, nemuseli by tak brzo vstávat kvůli transferu na letiště.
V neděli jsem vydatně posnídal, dobalil batoh, rozloučil se na recepci hotelu a vydal jsem se strávit dopoledne ještě troškou toho beachování. A jak si tak jdu do kopce k jezeru, hrbím se trošku pod vahou všech těch krámů co jsem si s sebou na těch 14 dní zbytečně vzal (třeba učebnice Angličtiny, kterou jsem ještě neotevřel apod.), najednou koukám, že proti mě z kopečka po cestě pádí osel. Nemyslím teď přítele té Češky co by se v ní dalo bydlet, ale skutečného osla-zvíře, navíc osedlaného. Hlavou mě proběhlo, že ještě přece není tolik hodin abych měl vidiny z horka, ale chvíli na to se nahoře na kopci zjevil i cosi pokřikující chlapeček. Osel se řítil po cestičce dolů ke mně, hoch běží kus za ním... Překonal jsem prvotní nutkání vrhnout se do křoví a statečně se postavil oslu do cesty. Když už to vypadalo, že mne osel smete, překvapil jsem ho podobnou grimasou jako kdysi toho chlapce pod Blaníkem.
Stejně jako na podblanického chlapečka to zafungovalo i na osla. Mé rozhození rukama a grimasa ho natolik zmátly, že zastavil svůj trysk a stal se zcela krotkým. Po chvíli doběhl vlastník osla a vysvětlil mně, že si vždy v neděli půjčuje osla od rodičů a vozí na něm u Malého jezera děti aby si přivydělal, dnes si ale osel umanul, že nebude jezdit dokola po cestičce a zachtělo se mu běhu volnou krajinou. Na důkaz své vděčnosti mě nabídl, že mne na oslu odveze kam budu chtít... teda jen k Malému mostu... protože musí u jezera vozit ty děti... V duchu jsem poměřil Váhu sebe a svého batohu a zželelo se mě toho ubohého zvířete tak, že jsem nabídku s díky odmítl.
Pak jsem se odebral na své oblíbené beachovací místo, nastavil mobil a začal beachovat. Dnes nebyl skoro žádný vítr a tak bylo opět vidět poměrně hluboko, proto jsem mimo beachování strávil chvíli focením podvodního života z pohodlí svého opalovacího kamene. V půl třetí jsem nechal beachování, oblékl se a vyrazil do Polače na loď.
Cestu do Polače jsem i přes nepěkné vedro zvládl vcelku rychle, těch pět kilometrů jsem dal za slabou hoďku a tak mě v Polače do odjezdu lodi zbývala zhruba hodina a půl. Koupil jsem si v místním minimarketu litr piva, usadil se do stínu před prodejnou lístků (která otevírá 30 minut před odjezdem, přesto zde již bylo asi 8 lidí) a trávil čas popíjením, klábosením se spolucestujícími a pozorováním jak jakýsi chlapík na loďce v přístavu porcuje pilkou na železo ulovenou rybu. Lidí postupně přibývalo a tak když se objevila paní a 15 minut před plánovaným odjezdem konečně otevřela prodejní kancelář, vypukla obvyklá šarvátka a hádka o to kdo byl ve frontě dřív. Nejúspěšnější praxi frontové bojovnice předvedla jakási matka s asi 4 letou holčičkou, která si kočárkem prohrnula cestu tak šikovně, že ač přišla téměř poslední, předběhla nás skoro všechny a do kanceláře se vecpala jako třetí.
Nalodění proběhlo vcelku klidně - proběhl boj o místa u okének (já jedno vyhrál), ale jinak nic zvláštního. Spojení s Dubrovnikem obstarává turbo loď - vevnitř se sedí na sedadlech v řadách podobně jako v letadle a loď na volném moři jede konstantně nad 50 km/h. Na delší plavby se v lodi podobně jako v busech promítají filmy. Loď pojme hodně lidí (na spodní palubě kde jsem seděl já jsem napočítal zhruba 120 míst, horní je o něco menší ale typuju, že kapacita by mohla být zhruba 200 sedících), přesto se zaplnila tak, že hodně lidí přistoupivších v Sobře muselo jet na stojáka.
Z jízdy vyplynulo jedno poučení - dělá-li se Vám při cestě prostředky hromadné přepravy nevolno, je dobré si před jízdou vzít Kinedril nebo něco podobného a pro jistotu si připravit i pytlík. Pak se Vám pravděpodobně nestane, že poblejete všechny 3 lidi sedící před Vámi jako již v příběhu zmíněná 4letá holčička.
Ale jinak se cestou nic zvláštního nestalo a do Dubrovniku jsme dojeli skoro i podle jízdního řádu.
Poté co jsem opustil loď, jsem zamířil do kanceláře Jadrolinie abych získal Vozni red dalších lodí, bo ještě plánuji celodenní výlet na ostrov Lopud (kromě písečných pláží jsou tam i 2 krabice). Pak jsem již zamířil k hotelu.
Cestou jsem v parčíku u přístavu, hned vedle pomníku bojového člunu, který bránil Dubrovnik spatřil obdivovatele PASYa. Alespoň dle produkce kterou na svůj nástroj vzdáleně připomínající loutnu kombinovanou s famfrpálem vyluzoval. Byl natolik oddán umění, že mu i stát na nohou a nekácet se tu na jednu, tu na druhou stranu, činilo poněkud problém (kupodivu to byl první takovýto případ za všechny ty roky co sem jezdím). Než jsem však k němu stihnul přistoupit a dát mu autogram či přislíbit lístek na naše budoucí vystoupení, přijela policija, naložila ho a odvezla neznámo kam (Asi nezaplatil autorskému svazu za produkci našich písní, pořádek holt musí být).
V hotelu mne recepční přivítal jako starého známého, dostal jsem dvoulůžkový pokoj, protože jednolůžák jim pro mne nezbyl (ale slíbil jsem, že když se jim uvolní jednolůžák a ten můj dvoulůžák bude potřeba, že se přestěhuji). I servírky mne poznaly, jenom manažer restaurace (který tedy nepatří mezi mé oblíbence, přiznávám) zmateně při večeři běhal sem a tam a asi třikrát se mě zeptal zda jsem Guliver travel a jestli jo tak mám rezervé ty stoly vzadu (zajímavé je, že v pondělí se tato situace opakovala, jen místo Guliver travel vykřikoval Travel Europe a pak nějaké francouzské slova kterým jsem nerozuměl. Jedna ze servírek mě následně za jeho zády ukázalo gestem, že asi byl na slunci déle než je zdrávo). Snědl jsem obvyklou dávku Dubrovnických talířů, ale už to není co to bývalo - výběr je omezenější a navíc došlo ke změně kuchaře (současná šéfka kuchyně není špatná, ale předchozí šéf byl jednoznačně lepší). Poté jsem vyrazil na krátkou obhlídku nejbližšího okolí a bo jsem byl vcelku unaven cestováním, šel jsem brzy spát.
Dnešek (tedy pondělí) jsem se rozhodl věnovat procházce po hradbách a starém městě. Včera jsem se při beachování sice pravidelně dle zvonění telefonu otáčel a mazal, ale zdá se že interval mezi zvoněníma měl být asi kratší. Nejsem sice spálený nijak zásadně, ale řekl jsem si, že to nebudu zbytečně dráždit a malá přestávka v opalování nemusí být na škodu. Dubrovnik je jako vždy krásný, jako vždy je vše o něco dražší a nahoru na Srd už opravili lanovku (stejně si tam zase vylezu po svejch, lanovkou by mě to asi nebavilo). Vyfotil jsem svým foťákem spoustu střech, uliček a paláců, kostelů a dalších pamětihodností (úplně stejných jako každý rok, ale to se neomrzí a třeba se i dostanu k tomu to všechno upravit). Pak jsem cizími foťáky vyfotil asi sto turistů na hradbách u tohohle kostela a tak aby tam byli oni i to dělo támhle. A jako tradičně jsem si neodpustil několik výchovných lekcí krajanům z nichž uvedu jen dvě:
Jakási starší a prostorové výraznější žena řvala na svého muže na hradbách: "Podívej Franto co chtěj za tu vodu tady, to je teda zlodějna". Její muž se jí snažil poněkud mírnit: "Neřvi tady tak a nedělej vostudu, co si vo nás pomyslej". "A kdo by mě tu asi tak rozuměl, vždyť je to tu samej Rusák" "Třeba já Vám rozumím velmi dobře", řekl jsem té bodré ženě s úsměvem.
"Ty jo vidíš těch fíků, vlez na tu zítku a urvi jich pár, vezmeme je domů našim" vyzývala jiná dáma svého asi 15 letého synka u fíkového stromu, který očividně nerostl na veřejném prostranství, ale na čísi zahradě. "Ty by Vám nechutnaly paní, jsou ješte zelené. Musí zežloutnout a pak teprve se to dá jíst" poradil jsem té ženě dobromyslně.
Je zajímavé že ani v jednom případě se krajané netvářili právě nadšeně že mne potkali. Jinak pokud jde o rusky hovořící turisty, měla ta paní pravdu - je jich tu čím dál víc (v hotelu teď určitě víc než půlka hostů) a Dubrovnik se pomalu stává Karlovými Vary Dalmácie. Jen na rozdíl od Karlových Varů tedy ještě nejsou nápisy v ruštině na prvním místě.
Tož to se zatím událo v Dubrovniku - zítra asi pojedu na ten Lopud, uvidíme co veselého tato výprava přinese.
Mějte se fajn
Hola, hola